Proč Záhadná?

Abych řekla pravdu, druhým se jevím nejspíš jako magor, divná nebo rovnou s poruchou osobnosti. Proč? Protože když mě chtěli diagnostikovat, nevěděli si se mnou rady; a jelikož z psychiatrické léčebny prostě neodejdete bez "řádné diagnózy", musí vás narvat do nějaké tabulky, kdyby měly trakaře padat. (Ještě že manžel i dcery a nejbližší známí mne vnímají a "hodnotí" jinak...) Onou diagnózou se tady ani radši nebudu "chlubit", protože když to vezmu z pohledu někoho, kdo mě vůbec nezná, vidí mě pár dní a má jen omezené vstupy, vlastně cokoliv, co člověk dělá, se do takové škatulky nakonec dá napasovat. Rozdíl mezi normálností, přestože totální zmateností z tohoto světa, zoufalstvím, že člověk neví, co je teda správně, jaký "má být", aby byl považován za slušného a lásky hodného jedince a tápáním ve tmě této nevědomosti ve snaze hrát sebejistého, je v podstatě mizivý. Kdo může říct, že se chová v rámci života správně?

Řeknete si, že třeba vy určitě. Nebo když ne určitě, zcela jistě se chováte tak, abyste naplnili nějakou představu o normálním chování. Pokud vás tato taktika nepřivádí s šílenství a nevhání do hluboké až sebevražedné deprese, proč ne?

Problém máme jenom my, kteří jsme se narodili jako vysoce senzitivní… Pokud se k takovému nastavení přidá ještě obrovská vnitřní síla a dominance osobnosti, je zaděláno na kolosální průser. Z takového člověka totiž vyrůstá tyran a manipulátor. Někde svou sílu a napětí z ní vycházející potřebuje vybíjet, realizovat. Vnitřní síla osobnosti je energie jako každá jiná. Nedá se jí nijak zbavit, nejde ji schovat, minimálně ne na dlouho, protože pak je z toho papiňák, nejde ji lakovat přáním vůle na něco, čím není, protože emoce nejen vysoce senzitivního člověka jsou vůlí neovladatelné. Nikdy dřív (myslím tím v dobách, kdy jsem ještě vůbec netušila, "jak to funguje") bych neřekla, že přesně takové násilné monstrum vyrostlo i ve mně… Vlastně kecám… Už od dětství mi nějaký hlásek ve mně říkal, že kdybych chtěla, kdybych na to měla povahu a žaludek, bude ze mě neskutečná mrcha. Možná právě proto jsem dělala všechno pro to, aby tuhle svini ve mně nikdo nikdy neviděl. Ale je pravda, že ne jenom proto. Mou citlivostní specializací, o kterou jsem se neprosila, vlastně právě naopak, před kterou jsem chtěla hned při narození utéct do fyzického nebytí, protože na nějaké úrovni jsem si byla téměř jistá, "že tohle fakt nedám", je schopnost vnímat energie života lidské (a nejenom lidské, prostě jakékoliv živé) bytosti v nejvyšší intenzitě. Všechno doslova na doraz. Když navíc jako dítě nedostanete manuál, jak takovou sílu zvládat, ba dokonce jste zrozeni v těle s rodovým zatížením na absolutní hrůzu ze života v tomto světě, vyrůstáte v prostředí, v němž z vašich nejbližších každým jejich pórem tryská potlačovaný strach, který je navenek nahrazen hrou na silné rodiče, jež přece vědí, jak se člověk potřebuje chovat, aby vůbec přežil v daném společenském zřízení, jste od samého začátku konfrontováni s vnější lží a jakýmsi vnitřním cítěním faktu, že všechno je ve skutečnosti absolutně jinak. Tudíž – ve výsledku nic nebude fungovat, protože pravá ruka dělá něco, co levá vlastně nechce… I když se tomu zuby nehty bráníte, cítíte, jak jste zraňování a víte, že tohle druhým dělat nechcete. Protože až moc dobře víte, jak to chutná…

Zároveň jste díky strachu rodičů vedeni k naprosté poslušnosti jakékoliv autority. Protože na nich vidíte, co udělala autorita společenského zřízení a koneckonců i života samého s nimi… Zdrtila je tak, že totálně ztratili sami sebe a zůstal jen strach úplně ze všeho. Tak se nedá žít. Ženy v takovém nastavení mají určitou výhodu: vydrží víc. Jsou trénované tisíciletou tyranií patriarchátu. Muži, přestože je jim z principu moci větší fyzické síly diktováno dominovat a řídit, jsou po této stránce daleko křehčí. Jsou silní ve střetu se slabšími. Pokud jsou ale vystaveni nezbytnému působení autority života, to znamená totální nejistotě, protože o tom život v těle JE, hroutí se. V poslední snaze zachovat si vědomí vlastní vůle, která rozhoduje o chodu "jejich" existence, tedy spíše tíhnou k verdiktu, že "končí", protože "tohle oni žít nechtějí, odmítají nebo nezvládají". Děda i otec mi to ukazovali přesně tak…

Jsem žena. A žena v pojetí společenského (ne)vědomí je synonymum slabosti. Když se ale narodí žena s vůlí Berana nebo Býka, velmi rychle se zorientuje a pochopí, že jako muž by mohla spíše obstát! A máme zde další malér, kterému jsem v první fázi existence těla podlehla téměř dokonale. Tak dokonale, že mi to i jedním předním léčitelem bylo řečeno jako důvod úporných bolestí hlavy: jsem prý mužské vědomí v ženském těle, které si to odmítá přiznat.

Ještě že v době onoho "odhalení" jsem byla už přece jen v tréninku sebepozorování v hloubce. V první chvíli jsem podlehla slovům autority. Moje cítění ale tvrdilo, že tohle jaksi nesedí!!! Že vnímám bytostný rozpor mezi něčím a něčím. Co jsem si v sobě způsobila za chaos, se mi naštěstí po několika měsících osvětlilo. Tehdy už jsem dokázala vědomě oddělovat pozorovatele a pozorované energie, jež ve mně přicházejí do vztahů.

Abych se ale vrátila k tyranii vznikající z něčeho tak jemného a zároveň pozitivního jako je citlivost a síla osobnosti. Jestliže odmítnete být tyranem a manipulátorem ostatních kolem sebe, rozhodně vás nemine osud tyrana a manipulátora sama sebe. Ve výsledku jde o naprosto stejně ničivé energie vůči celku vás samých jakožto jednoho dílku Celku všeho, co JE. Nic nikdy nezůstane skryto! Násilí vnitřní z vesmírného principu tvoření musí být viděno v zrcadle vztahů s ostatními. Tudíž se ve vašem bližším či vzdálenějším okolí vždy vyskytuje vnější tyran omezující vás a je pouhým zrcadlem vaší vlastní uzurpátorské manipulace sama sebou (proto ona šílená psychiatrická diagnóza a život v sousedství narcisty…)

Násilí vystupňované k maximální míře vede k nepředstavitelnému utrpení duše, a proto následně k nemocem a smrti těla – pokud není vědomě odhaleno a transformováno. Utrpení tím pádem v sobě nese potenciál znovuzrození. Kruh se uzavírá. Energie nelze zničit, nejde je nechat nějakým zázrakem "zmizet". Lze je jenom přeměňovat, transformovat. Učivo fyziky na základní škole. Aby to fungovalo v zájmu vůle života, je nutné lidskou bytost tímto utrpením přimět, aby časem a marnou snahou uniknout pochopila, že není kam utéct a začala se zajímat, "jak to tedy udělat".

A právě v této chvíli začíná být člověk v očích ostatních "normálních" lidí "divný". Období totálního chaosu v něm jej totiž uvrhne do chování, jež se okolí může zdát jako "narušené", divné, záhadné. Najednou takové osobě čím dál víc vůbec nerozumí! Jak by také mohli rozumět, když ona sama si teď dovolila připustit, že vlastně vůbec netuší, neví, JAK se tedy má chovat, aby to bylo správně ne vůči ostatním a společnosti (protože tam už pochopila, že jde o podřízenost, otroctví konvencím, které slouží někomu jinému mnohem víc než jí samé), ale právě a jedině vůči nejvyšší autoritě, kterou najednou spatřuje v ŽIVOTU samém.

Je tak ve výsledku výrazem osobní statečnosti, když si bytost dovolí poddat se zdánlivému chaosu života, protože ten je nepoznatelný lidskou myslí a nepřekonatelný silou vůle jednotlivce. Tady jde o vůli, jež unese i trvalý chod Celku, v němž se protiklady sjednocují v Jedinou harmonickou, nekonečnou a geniálně tvořivou MOC. Žádná Celku podřízená energie nemá věčné trvání ve své momentální podobě. Proto nakonec i síla osobní statečnosti jednotlivce propadne smrti ve prospěch zrození dalšího životního projevu. No uznejte :-D!!! Tomuto se odevzdá jedině ten, kdo se odváží být považován za "divného", v lepším případě "záhadného" ;-). Ten, kdo v sobě cítí nekonečně silnou vášeň k Životu - lásku, která unese nejenom radost, ale i nejhorší bolest a tíhu lidské existence.