„Nevím“ a pravda

Je naprosto šílené, jakým názorům člověk v průběhu vývoje podlehne a jak skrytě ničivý mohou mít dopad na jeho celý další život. Úplně nejšílenější ovšem je, že právě nejhlouběji zafixované názory se ve svém emočním vyjádření a důsledcích usadily tak hluboko v nevědomí, že o nich a jejich zhoubném vlivu vůbec netušíme.

Je až směšné, jak si pak člověk namlouvá a je dokonce přesvědčený, že věří a žije opak. Pravdu ale nelze očůrat. Je skálopevnou hodnotou, kterou si člověk může jenom uvědomit, přiznat. Pravda a lež v nás bojují neustále. Život po nás chce, abychom žili pravdivě. Jedině tak se vyhneme vnitřním konfliktům, jejichž důsledkem jsou potíže všeho druhu: od psychických až po tělesné.

Problém člověka žijícího ve společnosti je však vskutku kolosální. Protože jsme společenské bytosti, ani ten, kdo ve společnosti byl stvořen, ale na základě tlaku jejích požadavků a odporu se jim odevzdat uteče někam do hlubin přírody hor nebo pralesů, se od "pravidel" svého živočišného druhu nemůže jen tak oddělit. Má je jako nedílnou vzpomínku uložené v genetické paměti svého těla.

Každý rodič, a pokud to nemůže být rodič, tak pečovatel, za svůj cíl považuje připravit dítě pro další život. Cítí životní potřebu předat mu vědomosti, jak se má chovat, aby v lepším případě prosperoval, v horším aspoň přežil. Předává tedy soubor názorů a přesvědčení, která sám kdysi nabral a která případně modifikoval podle svého vlastního způsobu přístupu k tzv. fungující existenci.

Základem pocitu jistoty, že "můj život" bude v pořádku, je soubor myšlenkových schémat, která nám říkají, že takto "to je správně". Vím, že když se budu chovat právě takhle, budu mít svůj život pod kontrolou a zařadím se mezi ostatní způsobem pro mě přínosným.

Není většího omylu, než když si člověk myslí, že ví, co je "správné" a urputně trvá na naplňování vlastní představy. Z takového přístupu totiž mohou vzejít jen dvě varianty bytí, obě nedobré. Pokud se mu daří v rámci jakýchsi jím uznaných možností, jeho přesvědčení o tom, "že ví, co je správné" se utužuje. Na první pohled perfektní případ. Bohužel, jen na velmi povrchní pohled. Uvedený jedinec totiž žije v Potěmkinově vesnici vlastních představ. Nikdy nenakoukne za hranice kulis; jednak nemá důvod bořit něco, co mu funguje, ale hlavně někde v hloubi sebe ví, že by konfrontaci se skutečností možná nepřežil. Tak silný náraz do tvrdé skořápky vlastních krovek by jej mohl rozdrtit.

Jestliže jsem napsala, že obě varianty budou nedobré, musím se opravit. Paradoxně druhá z nich, která se oproti první jeví mnohem temněji, jako jediná v sobě obsahuje potenciál průniku světla do naprostého chaosu. Druhá varianta se totiž nedá nazvat žádným jiným výrazem, než totální vnitřní zmatek v osobnosti, která se cítí být drcena mezi dvěma mlýnskými kameny: mezi požadavky konvenční společnosti a života samého. Takový jedinec cítí, že společnost po něm chce v mnoha případech něco, co se mu nelíbí, co vnímá jako zdroj omezení svých skutečných možností. Proč si konec konců myslíte, že v období dospívání se většina teenagerů snaží dělat přesný opak toho, co spadá mezi požadavky jejich vychovatelů? Snaží se nedělat stejné chyby. Chtějí ukázat, že existuje lepší způsob "správného života" a že jedině oni jsou předurčeni k průlomu. Fakt, že někdy se jim opravdu povede dosáhnout určité změny, je pak jen utvrzuje v přesvědčení, "že měli pravdu" a sklouznou do sítě první potěmkinovské skupiny: jen si postaví novou vesnici z papírových kulis. Protože ale bude jejich, budou se v ní cítit fajn.

Jenže co se stane s těmi, kteří ať se budou snažit jakkoliv najít onen "správný", protože pro ně fungující přístup k vlastnímu bytí, a budou stále jen narážet na zjištění, že ani tohle není ono?

Opět mají jen dvě možnosti: buďto se nechají umořit stálým bojem o prosazení nemožného – tedy vlastní představy, nebo se vzdají Pravdě.

Zase budou postaveni před otázku: "Co je tedy pravda?"

Odpověď je pro lidskou mysl téměř nestravitelná: vlastně tohle nikdo neví do hloubky podstaty samotného pojmu. Pravda jako taková totiž jenom JE. Pro lidskou bytost není její myslí poznatelná.

Přesto zde JE její odraz, který poznatelným je! Bohužel, když použiju parafrázi z jednoho moc pěkného (i když nijak zamýšleně duchovního :-D) filmu, jde o "ugly truth" (ošklivou pravdu), kterou nikdo zrovna moc netouží vidět. Boří totiž naše představy o tom, že "víme", co je správně. Dokonce i tehdy, když sice vědomě už víme, že to nemusí být správně, ale naše hluboké nevědomí ve své emoční síle bude trvat na původní verzi.

Tak právě třeba i já ve svém pokročilém věku jsem svou touhou po životě ve vnitřní pravdě nucena podívat se do očí vlastnímu omylu, který jsem v sobě stvořila jako dítě, když mi rodiče na řadu mých odpovědí, že "nevím", tvrdili: "Jak to, že to nevíš!? To přece musíš vědět!!!" Odnesla jsem si velmi silný emoční náboj: "nevím" je velmi nežádoucí, protože znamená nejistotu a tím pádem slabost, neschopnost, selhání.

Jenže ouha!!! V průběhu spirituálního vývoje jsem se zákonitě musela dostat ke srážce s mnohem hlubší Pravdou, než na jakou jsem byla připravována výchovou. Když jsem už před více lety četla knihu Jiddu Krishnamurtiho Volnost, která neví, cítila jsem, že přesně takto chci a potřebuju žít.

Jak jsem tady ale už psala, mysl (ego) se svých hodnot nevzdává vůbec snadno. Vědomá mysl tvoří jen jednu desetinu toho, čím jsme ovládáni ve skutečnosti. Devět desetin moci je skrytých v komprimované energii emocí věrnosti těm, kteří nás chránili a svými hodnotami zajistili naše přežití – rodičům. Tak i já, po letech práce na transformaci vlastních omylů, stále znovu objevuji, jak moc bolí, když jsem nucena uvědomit si emoční sílu setrvačnosti obrovského, ničivého studu, že nevím. A proto jsem špatný člověk. Co jediné mi zbývalo, když jsem chtěla vědět, jak se mám chovat, abych nejenom zapadla mezi ostatní, ale našla si tady i místo, které by naplnilo prázdnotu ve mně? Dbát pokynů rodičů a v dalších letech pak hledat rady v názorech úspěšných a jimi se řídit. Ano. Tak jsem tak se snažila žít. Abych stále jen víc a víc zjišťovala, že nepostupuji vpřed, ale přímo padám stále hlouběji do temnoty nevědění… Jak můžeme zjistit, že něco je "správné" právě pro nás? Tak, že okopírujeme "správné pro někoho jiného"?!? Ne. Jedině tak, že se odevzdáme plně pro mysl nepřijatelnému, nepříjemnému pocitu "nevím" a čekáme, co z nastalého vakua, jež uvolňuje průnik vyšší moudrosti a informací, vzejde právě pro naši individualitu jako "to správné". Opět musím říct, bohužel, mnohdy je taková informace v přímém rozporu s tím, co nás učili jako "bezpečné". Velmi často, vlastně téměř vždy nás nutí "jít proti proudu" konvencím a zažitým stereotypům do pocitu nebezpečí. Naše vlastní životní pravda v nás prakticky vždy vzbuzuje STRACH. Jak by také ne, když v historii i současnosti můžeme vidět, jak dopadají jedinci, kteří si troufli jít cestou vlastní pravdy, jež se objevila po pravdivém přiznání a opuštění něčeho nepravdivého v nás. Společnost si svoje kolektivní hodnoty nenechá vzít, protože společenské "vědomí" odráží hlubinné nevědomí v každém jednotlivci. Neboli ego každého člena tvoří ego společnosti… Vítězí vždy síly, které chtějí ovládat a jsou ochotny k tomu využít jakékoliv metody cukru a biče.

Žít volnost, která neví, chce nejenom velkou odvahu. Odvahu totiž získáte jedině v případě, že budete CÍTIT celistvě, v celém svém JÁ, že tohle je skutečně jediná nejvyšší hodnota vašeho Bytí tady. Že jedině když budete mít odvahu takto žít, budete vnitřně svobodní a naplníte svůj životní úkol. Co na tom, že se třeba nebude shodovat s požadavky a chtěním společnosti? Pokud se vám s ní nedaří najít vnitřní souznění, je čirým bláznovstvím chtít jí neustále podlézat v naději, že upustí drobek ze svého stolu hojnosti.

Nechci si hrát na moudrou :-D! Chci ukázat jediné: není lehké přiznat si obrovský strach, že "nevím", když vnější podmínky tvrdí, že musíš vědět, jinak nepřežiješ. Ony totiž tvrdí jenom jediné: "Musíš vědět, jak nám, skupině, sloužit, abychom byli ochotni tě podržet v případě, že ve svém egu (rozuměj materiálně nebo psychicky, emočně) padneš na dno."

Vyšší Pravda však říká, že skutečnou cenu má služba pouze JÍ v duchu, ne v materii, ne v mysli, ne v emocích.

Kdybych se nesnažila vší silou takovou Pravdu skutečně žít, nemohla bych o ní takto psát. Jenom bych si zase vymýšlela a snažila se nahnat body za zkušenost někoho, kdo měl odvahu ji naplňovat. To by ale znamenalo, že se chci dál jen potácet jako zombie v začarovaném kruhu bezvýchodnosti a zoufalství. Děkuji, nechci. Není nic horšího, než popírat sama sebe. Větší utrpení neznám. Raději chci poznávat ošklivou pravdu, abych konečně začala objevovat a žít Pravdu životní.