Být v těle je o život

Už před lety jsem psala blog o svých pocitech a hlavně zmatcích, které mnou zmítaly, ale také o postupném vývoji vnitřního přístupu k jejich pochopení a zvládnutí, k přeměně ničivých energií v posilující. Jak jsem ale psala v předchozím článku, ego a jeho rafinované struktury boje o moc se nevzdávají nijak lehce. Byla jsem tedy vystavena zkoušce, kterou jsem v dané chvíli nezvládla. Podlehla jsem bolesti vyvolané stanovením diagnózy sebestředné psychopatky, která na sebe za každou cenu chce upoutat pozornost, aby tak mohla manipulovat druhými ve svůj prospěch. Schovala jsem se. Zalezla jsem zpátky na dno studny, abych tady dál pokračovala ve snaze pochopit, co to se mnou teda ksakru je, proč, ať dělám, co dělám, jsem nakonec označena jako přesně to, čeho se v tomto světě bojím.

Bylo to dobře. Jako ostatně je dobře úplně všechno, co se nám děje. Jediná chyba, kterou můžeme udělat, je podlehnout názorům někoho jiného, padnout sám - sama v sobě a už se nezvednout.

Informace, které k nám přicházejí i tak bolestivou formou, jsou právě z nejcennějších. Mají naprosto nejvyšší potenciál nakopnutí k vzepření se vlastním myšlenkovým vzorcům, kterým jsme podlehli na základě hodnocení někým druhým. Přesně v této chvíli hraje největší roli vášeň k životu. Jedině ona dokáže postavit do přímé konfrontace nekonečnou sebenenávist, odsouzení, opovržení svým vlastním tělem a životem v něm s něčím, co je daleko hlubší: cítěním, že "tak to přece není, nemůže být, protože by to znamenalo, že život nemá žádný smysl". Neexistuje větší nonsens, nesmysl. Jedině člověk s vášní k životu v jeho hloubce má sílu postavit se i největší bolesti, jakou můžeme zažívat: že jsme oškliví od podstaty, nechtění, nedostateční, odmítaní až nenávidění, osamoceni v nekonečném zmatku a bezmoci vůči něčemu, co jsme si zvykli nazývat osud.

Kde se takový názor v nás bere?

Je to vlastně velmi jednoduché. Příčinou je dualita. Jestliže Celek Bytí je tvořený přijetím, láskou, jež jej drží pohromadě, i když uvnitř se odehrávají nejtěžší boje o moc mezi světlem a temnotou, dobrem a zlem, životem a smrtí v dané existenci, je logické, že když jej začneme v podmínkách Země pitvat, dostaneme obraz oněch bojů v přesně konkrétních výrazech. Tady žijeme dualitu. Rozpad. Protože jsme zapomněli, že my sami jsme Celkem Bytí v jeho jedinečné momentální existenci, zmítáme se mezi oběma póly v něm obsaženými. Jeden je chtění, druhý odpor. Mají stejnou sílu, proto ani jeden z nich nemůže "vyhrát". Jejich boj v Celku je nekonečný a nelze mu uniknout myšlenkou, že když dám všechnu sílu do jednoho, podaří se mi zvítězit ve svém názoru.

A názor může být a je opět ve dvou variantách: jsem bezcenný/á, nebo jsem nejlepší, úplně dokonalý/á. My lidé jsme díky hrátkám vlastní zmatené a omezené mysli neuvěřitelně složití. Tak moc komplikovaní, že nerozumíme ani sami sobě. Mysl nás doslova zblbla. Protože jsme vznikli z genetického materiálu předků a zdědili tak i jejich emočně myšlenkovou "paměť" ve vlastním těle, přinášíme si už při početí do vínku první "problém". Další na sebe nenechá čekat hned po příchodu na svět. V přežití je každé dítě plně odkázané na péči rodičů nebo někoho, kdo je aspoň nějak nahrazuje. Automaticky do sebe nasává další dávku názorů na život, na sebe, na to, co je a co není správné.

Už v Bibli je obsažena myšlenka, že jsme byli potrestáni za nějaký prohřešek proti správnému chování. Proto se obyčejný člověk cítí nedostatečný už ve svém základu. Je to prostě archetypální zátěž. Mysl s tímto semínkem pak dál pracuje. Buďto v sobě podporujeme vývoj nedostatečnosti, nebo naopak dokonalosti. Je třeba si uvědomit, že síla těchto energií v nás je opět individuální! Jestliže u někoho bude dění oscilovat ještě v určitých mezích, bude si myslet, že je relativně v pořádku, normální a v pohodě, že není třeba v sobě nic měnit, protože takhle "to jde žít", u druhého se může začít vymykat a s jedincem nepěkně cvičit. "Nedostatečný" tak ve výsledku dojde do fáze myšlenek na sebevraždu, "dokonalý" nikdy nepochopí, že jeho vlastní představa o sobě vznikla z pouhé snahy zbavit se kdesi v hloubce existující pochybnosti a odsouzení za hřích: "Nikdy si nemohu připustit jakoukoliv nedokonalost, protože už jenom sama možnost existence takového průšvihu by ve mně způsobila smrtelně nesnesitelnou bolest!"

Teprve po letech práce s energiemi mysli ve vědomí jsem si začala "vzpomínat" na střípky "dějů", které jsou součástí učební lekce mé individuality.

Už v prenatálním vývoji jsem vnímala šílenou složitost bytí v těle vzhledem k fungování mysli a jejích emocí. Cítila jsem bolest rodičů i předků. Věděla jsem, co mě čeká, s čím se budu muset popasovat, budu-li chtít splnit životní úkol. Při porodu jsem se doslova smrtelně vyděsila, že to nezvládnu. Fyzický systém nevydržel. Odcházela jsem vstříc smrti. Co se v tomto zážitku dělo, mi přišlo jako plně živý vjem v jedné meditaci se šamanem. Teď se omezím jenom na fakt, že "jsem byla poslaná zpátky s úkolem a prací, kterou tady mám dělat". Vrátila jsem se.

Síla energií ve mně je obrovská. Před dvaceti lety mi jeden jasnovidec řekl, že moje vnitřní síla je velmi vysoká a spolu s dominancí sahá k nejvyšším hodnotám. Kdo by nechtěl být tak silný, že ano?!? Jen kdybychom nežili v dualitě, v rozpadu celku samých sebe. Nemohlo to skončit jinak. Měl ze mne vyrůst buďto nezměrný narcista a psychopatický manipulátor svého okolí, nebo jeho zdánlivý opak, zamindrákovaný, sebe nenávidící zoufalec, který v hloubce svého nevědomí touží po jediném: utéct odsud, nebýt, protože tohle se nedá vydržet.

Stala jsem se "tím druhým".

Všechno je ještě složitější faktem, že vždycky jsem v sobě cítila i onu druhou možnost. Proto, když jsem byla diagnostikovaná právě jako ona, propadla jsem v té chvíli totální bezmoci vůči vlastním silám a zalezla alespoň do nebytí sociálního. Tak moc jsem se styděla.

Jenže Bytí je opravdu kruhem! Je nekonečné se vším, co v něm JE. Nikdy nekončící boj obklopený trvalým klidem (láskou) bezpodmínečného přijímání všeho, co se v něm děje a neutuchající vášní k realizaci a následnému znovuobjevování vlastních možností – a nesmrtelnosti.

Před sebou neutečeš. Není totiž kam. Budeš tak dlouho pronásledován a hnán vlastními zničujícími boji, dokud nenajdeš cestu, jakým jediným způsobem z nich lze vystoupit a žít v hladině všeobjímajícího Celku sama Sebe. Klíčové je slovo vystoupit. Přestat se účastnit.

Aby bylo možné vystoupit, je nutný jediný prvotní předpoklad, který se nedá zařídit naší vůlí. O tom ale zase někdy jindy, protože bych se nechala odvést od tématu článku až příliš daleko.

Proč jsem vlastně začala psát s tak hloupě znějícím titulkem :-D?

Neustále a opakovaně jsem už celé desítky let konfrontovaná s největším odporem v sobě – odporem k životu v těle s jeho systémem mysli, emocí, psychiky, který se projevuje nejhlubší prosyceností nevědomí touhou po smrti těla, po útěku z podmínek, které mi jako dítěti připadaly tak nesnesitelné, že jsem upadla do klinické smrti, a po návratu (přestože jsem "tenkrát souhlasila, že tím projdu a zvládnu to") v mysli zapomněla na všechno, co jsem během ní prožila. Proč bych nechtěla "vyřešit problém" stejně jako to udělal děda a třikrát se pokusil otec, aby následně zemřel v psychiatrické léčebně? Příklady opravdu táhnou…

V posledních dnech jsem v sobě znovu cítila velmi silnou energii jakéhosi tvrdého odporu. Jako vždy, netušila jsem, "o co jde tentokrát". Cítila jsem jenom vysoce nepříjemnou hlubinnou úzkost, jejíž příčina byla zahalená v mlze odporu se jí vůbec dotknout.

Po desítkách let práce s energiemi nevědomí už vím, jak z nich vystoupit a pozorovat je z pozice vědomí, přestože psychika je zkoušena tíží a tělo se zmítá v šíleném neklidu, který mnou mlátí v posteli a dlouhé hodiny nedovolí usnout. Tímto způsobem "po svém" provádím kvantovou praxi. Nikdy jsem nebyla na žádném kurzu dané tématiky. Všechno vedení přichází jaksi telepaticky. Vždycky po takovém vhledu přichází "potvrzení" zvnějšku v podobě informací ve slovech. Ne nadarmo jsem byla vždy fascinovaná matematikou, fyzikou a později jsem "přešla" na souznění s kvantovou fyzikou. Manžel vystudoval matematiku a fyziku. Vždycky mi říká: "Prosím tě, co ty můžeš vědět o kvantové fyzice? Já jsem to aspoň studoval, ale stejně vím, že nic nevím…!" Moje odpověď je stejně praktická, jako nevzdělaná :-D: "Ano, ty možná víš něco víc v teorii. Já o teorii oproti tobě nevím téměř nic. Ty o "tomhle bicyklu" znáš spoustu jakýchsi faktů a umíš o nich na rozdíl ode mě mluvit. Já jsem technické detaily nikdy nestudovala. Na rozdíl od tebe se ale snažím naučit na něm jezdit prakticky ;-). To se zase nechce tobě. Je jednodušší a příjemnější mluvit o znalostech než rozbíjet si hubu ve snaze žít to. :-)"

Už vím, přesvědčuji se o tom neustále dokola, že není možné, aby vědomé úsilí o vnesení světla poznání do temnoty nevědomosti nepřineslo dříve či později změnu, vhled.

Je až neuvěřitelné, že tolik let a hektolitry slz poznání o svém odporu k životu v těle, protože odsouzení sama sebe, stále ještě nevypláchly všechnu bolest, kterou jsem si způsobila. Přesto ale cítím, že se dostávám čím dál hlouběji k jejímu dnu. Všechno však má svůj čas. Připravit systém na vzdání se nejúpornějších připoutaností je věcí práce v přítomném okamžiku, ale současně v čase. Jako když čtu tlustý detektivní román: všechno už je v něm dané, počátek i rozuzlení; jenom prostě než jej v pozemských podmínkách dočtu do konce stránku po stránce, chce to čas. Dlouho mi trvalo, než jsem byla schopná pochopit slova některých mistrů. Jedni říkají, chce to čas, odlupovat slupku po slupce a kdo hledá, najde. Jiní říkají, že právě tohle je nesmysl, že není co objevovat, protože kdo hledá, nikdy nic nenajde, neboť všechno už tu je a jediné, co je potřeba "dělat", je žít to vědomě. Abych z tohoto informačního zmatku nezblbla a nešla si lupnout kritickou dávku nějakého jedu, musela jsem tyto dva přístupy nějak v sobě sjednotit. Teprve pak jsem si uvědomila, jakým způsobem "to mám v sobě nastavené já" a jak jedině musí vypadat můj přístup, aby to opravdu ve mně fungovalo. Bez ohledu na to, jakým způsobem se k dané problematice vyjadřují i největší duchovní Mistři, jejichž nejhlubší Poznání v nich skutečně cítím, a právě proto ve mně jejich odlišné pokyny vyvolávaly nesnesitelné pnutí.

Na závěr ještě chci vysvětlit, proč jsem podlehla kritice psychologů a psychiatrů a přestala psát, tzn. "dělat něco, co cítím, že dělat mám a potřebuji!"

Po celé roky, kdy jsem psala své blogy, jsem si nebyla jistá, jestli je "vhodné" neustále psát "o sobě a svých prožitcích". Když mi pak bylo řečeno, že jsem narušená osoba, protože už nevím, jakým dalším způsobem bych na sebe strhla pozornost, vnitřní kritik mi s pocitem zadostiučinění řekl: "Vidíš?!? Já jsem ti to říkal, že psát o sobě je egoistické, špatné, exhibicionistické a sebe upřednostňující! Teď to máš černé na bílém. Tak se podle toho konečně zařiď, jo?!?"

S dalším vzrůstajícím pnutím v sobě a bojem mezi kritickou myslí a požadavkem vnitřního vedení jsem musela pracovat i s těmito energiemi. Jak už jsem řekla, neexistuje, aby vědomá práce zůstala bez odezvy. Jednoho dne mi přišlo celistvé pochopení. Jestliže cítím potřebu psát o tom, o čem neustále a jedině píšu, není jiná možnost, než psát o tom, co cítím já sama. Nic jiného totiž NEVÍM!!! Chci-li zůstat věrná pravdě, mohu mluvit pouze o dějích, které na vlastní kůži a bytí prožívám a poznávám v sobě. Jsem jako vědec výzkumník, který ve snaze připravit lék, jenž by mohl pomoci ostatním, v každé fázi výzkumu testuje účinky vlastního přípravku sám na sobě. Nemůže vystavit nebezpečí kohokoliv jiného!!! Nemůže se stát odpovědným za život kohokoliv jiného! Jedinou odpovědnost, kterou máme a můžeme nést, je odpovědnost za své vlastní prožitky, kterými formujeme poznávání Bytí v sobě. V nikom jiném jej poznat nelze. Dokud jsem na Cestě, nemám jinou pravdivou možnost sdělovat, "jak to funguje", aniž bych ji nevyzkoušela a neprožila v sobě. Všechno ostatní by byly pouze teorie a kecy v kleci. Kdybych takto chtěla zaujmout něčí pozornost, pak bych si zcela jistě zasloužila psychiatrickou diagnózu, kterou jsem byla onálepkována.