Ano. Něco se děje.

Včera jsem si poslechla část rozhovoru Zuzany Tvarůžkové s psychiatrem Jiřím Horáčkem v pořadu Spotlight na aktualne.cz. Titulek mě totiž velmi zaujal: "To prostě není možné. Něco se děje.", říká MUDr. Horáček.

Po vlastních zkušenostech s psychiatry a psychology stále víc poznávám, že k úplnému rozklíčování a hlavně pochopení prudkého nárůstu nejrůznějších psychických problémů jim chybí nejzásadnější způsobilost: hloubka osobního poznání. V současné době je ovšem požadavek na takovouto šíři a hloubku odbornosti zcela nereálný. A nejspíš ještě dlouho bude… Pokud bych si něco takového přála, znamenalo by to, že toužím po tom, aby každý psycholog a psychiatr měl nejenom vysokoškolské vzdělání, které je zejména u psychiatra vzhledem k faktu, že pacientovi má možnost a oprávnění předepisovat léky a vysoce specifické způsoby léčby, vysloveně nutné, ale byl zároveň sám spirituálně na takové výši, že by byl schopen v druhých lidech identifikovat i jedinou, skutečně nejbazálnější příčinu psychického utrpení a poruch. Protože právě ona je tím, co se teď tak úporně dere do popředí nechtěného zájmu zejména generacím označovaným písmeny Y, Z a Alfa*.

Děti narozené v posledních desetiletích patří do úplně jiné kategorie úrovně vědomí než jejich prarodiče. Jsou prostě JINÍ a vidíme to úplně všude: v rodinách, ve škole, v zaměstnání. Jejich pohled na svět "starou gardu" mnohdy vytáčí do ruda. Neví si s nimi vůbec rady, nerozumí tomu, co se to s těmi mladými děje, proč jsou právě takoví, jací jsou.

I když datem narození patřím mezi poslední ročníky kategorie Baby boomers, velmi silně vnímám, jaké děti přichází do podmínek duality třetí dimenze Země, a hlavně PROČ jsou tak vyvedeni z míry zdejšími podmínkami. Zažila jsem totiž přesně to samé… A stejně jako jednou budou muset oni, musela jsem nejdřív pochopit, PROČ se od dětství cítím tak příšerně, proč jsem před čtyřiatřiceti lety upadla do měsíce trvající hluboké deprese a potácela jsem se v ní další desítky let, proč jsem trpěla stále se zvyšujícími pocity generalizované úzkosti, která mě dostávala až do nejnepříjemnějších fyzických stavů bolesti, nevolnosti od srdce, úplného vyřazení "z provozu" ne na hodiny, ale dny. Proč jsem byla dlouhá léta přesvědčená, že skončím "svůj" život sebevraždou, přičemž v poslední fázi už jsem k tomuto účelu měla i igelitku prášků po smrti svého stejně trpícího a nechápajícího otce.

Není totiž pravdou, že se "najednou" rojí něco, co tu ještě nebylo. Bylo to tu vždycky, neboť jde o prvotní učební lekci lidské bytosti v podmínkách duality. Jenom lidé narození v minulých staletích až tisíciletích měli poněkud jiné problémy: museli v první řadě vůbec přežít. Je ale také faktem, že i celková vesmírná konstelace naší planety se nacházela ve zcela jiné podobě, než je tomu nyní, ve věku Vodnáře. Období "temna" bylo vystřídáno přílivem vysokých vibrací "světla".

Obvykle je věk Vodnáře popisován jako něco perfektního, protože přinášejícího růst a prosperitu. Samozřejmě, je to tak! Jenže každá mince má dvě strany; holt, existujeme v dualitě, že? Ovšem člověk má tendenci vidět vždy jako první to, co ho zajímá nejvíc: příjemno. Vysoké vibrace, světlo, růst, všechno pojmy vyvolávající pocit výrazného zlepšení oproti dobám temna minulých tisíciletí.

Pokud ale lidská bytost chce zažívat plnost a celistvost, protože jedině v nich bude prožívat opravdový růst, živost, vášeň, ale i klid a mír, svobodu a onu tzv. seberealizaci, o níž vědomě či nevědomě sní úplně každý, musí si uvědomit, že "příjemno" má svou odvrácenou tvář v "nepříjemnu" a že není jiné cesty, než tyto dva protiklady v sobě spojit, sjednotit a umět žít právě s pocitem klidu, míru v duši a absolutní svobody v totální nesvobodě těla.

Nové generace dětí a teď už mladých lidí přicházejí se zkušeností, která se nejspíš více či méně blížila vysokému vědomí v nejvyšších vibracích existencí. Sem ale přicházíme splnit "tovaryšskou" zkoušku Bytí. Asi jedna z nejnáročnějších zkušeností. Chce se po nás, abychom poté, co jsme uvrženi do zapomnění na svůj prvotní původ, do samoty v pocitech opuštěnosti až zrady nejvyšší Láskou, dokázali zdánlivě nemožné. Nemožné z lidského hlediska mysli. Abychom přes všechnu tuto traumatizující zkušenost pádu do děsivé noční můry, kterou neumí zastřít ani proměnlivě se vyskytující chvíle zdánlivého štěstí, v sobě dokázali najít "místo", v němž jsme vzhůru. Skutečně vzhůru. Trvale a se vším všudy.

Ne, že by tohle zadání bylo výsadou současných dětí a mladých, oni jenom přichází do podmínek, v nichž už není prvotním zájmem člověka "vůbec přežít" fyzicky. Jakmile je vyřešena a naplněna základna potřeb, přichází na řadu tzv. nadstavba**. Jednoduše řečeno, současný věk bije na nutnost znovuoživení vědomí Celku v nás. Uvědomění si nejenom skutečnosti, že jsme tělo, jehož existenci zajišťují hmotné a emocionální potřeby, které právě proto považujeme za prvotní zdroje života, ale že jaksi je to úplně jinak, než nám je po tisíciletí prakticky ukazováno a hned od narození, vtloukáno do hlavy rodiči i společností.

Jak máme možnost stále víc si u sebe všímat, žádný fyzický blahobyt a dokonce ani láska a partnerství mezi lidmi jakéhokoliv pohlaví nevede k trvalému uvědomění si Celistvosti, faktu, že život není náš, ale že naopak my jsme jeho pouhou částí, kolečkem v nekonečně složitém soukolí absolutně bezchybně fungujícího "mechanismu" Bytí.

Už mnoho let cítím, že jsem sem přišla právě kvůli tomuto pochopení sama Sebe, ale zároveň mi byla dána nesmírná touha toto pochopení nějakým způsobem více či méně přivádět k lidem, kteří jsou na to stejně připravení. Jde o přirozený vývoj a růst, jehož snaha "být viděn a naplňován" právě v současných dobách nabírá na intenzitě.

Jak už ale zde bylo naznačeno, v podmínkách duality nikdy neexistuje jen jedna strana mince…

Tisícileté působení jednoho druhu energií pochopitelně zakořenilo velmi hluboko a své moci se jen tak nevzdá. Ano. Moci. O tu tady jde v první řadě. V každém z nás se neustále odehrává BOJ O MOC. Nebýt jeho, lidské tělo ani psychika nestrádá nemocemi a utrpením, které zabíjí jakoukoliv možnost vzpomenout si, že existuje svobodná a míru plná alternativa existence. Pro mysl člověka, jež je vládnoucí mocí v "našich" životech, jde o nejnebezpečnější, a proto nemyslitelný způsob bytí. Vzhledem k tomu, že každý diktátor, aby se udržel u moci co nejdéle, musí být nesmírně vychytralý a přímo sofistikovaně fikaný v nalhávání nejrůznějších teorií, aby v případě hrozícího nebezpečí dokázal nabídnout alternativu, jež se bude oběti jevit jako řešení úniku před něčím či přímo boje s něčím, s čím už nechce jako s nefungujícím mít nic společného, umí i mysl nabízet "skvělá a tvůrčí" řešení něčeho, co už odmítáme vydržet. Tímto způsobem ovšem jen přesměruje pozornost k další pasti… A je vymalováno... Hlavně, že v ní na nějakou dobu uvízneme v naději, že "jsme přišli na to, jak správně žít".

Každá generace mladých se chová "nějak divně" :-D...

Problémem pro nastupující pokolení však začíná být poznání, že už skoro všechno "tu bylo", bylo vyzkoušeno a v další fázi zavrhnuto jako neúčinné a marné. Přesto se i noví mladí bouří "svým novým" způsobem jenom proto, že jejich mysl se odmítá vzdát.

Rozdíl mezi současnými dětmi (mládeží) a starou gardou je však zásadní. Dříve lidé museli popírat cítění, protože kdyby mu věnovali pozornost, nevěděli by si s takovými energiemi v sobě rady, nemluvě o tom, že zabývat se emocemi bylo považováno za výraz slabosti. Dnes se cítění konečně dostává do popředí pozornosti jako právě zdroj nejzásadnějších problémů, pokud je přehlíženo.

Tím pádem se dostáváme k uzavření kruhu v opětovném předestření nutnosti naučit se umění žít příjemné a nepříjemné v jednom celku tak, aniž bychom je rozlišovali a následně myslí řešili, jak se zbavit toho, co se nám nelíbí, protože to bolí, a jak co nejvíc dosahovat chtěných požitků.

Tlak na mladé se zvyšuje přímo raketově. Fyzično mají zajištěné, emoční potřeby se zmítají v nenaplněnosti, světové události včetně životních podmínek Země se téměř začínají vymykat z kloubů, narůstající všeobecný chaos, války, přírodní pohromy. Mládež stále intenzivněji vnímá, že způsob žití jejich rodičů a prarodičů má tohle nějak na svědomí. Zároveň teď, když už hrozí katastrofální následky pro existenci celého lidstva, jsou oni nuceni v té hrůze pocitů bezmoci být - sami; vzhledem k prohlubující se propasti v porozumění mezi lidmi (jak by mohli mít porozumění pro své děti, když nikdy neporozuměli sami sobě?) se cítí osamoceni už teď. Co teprve za pár let!?! "Staří si umřou a budou z obliga. Jsme to my, kdo tady zůstaneme (aspoň ještě nějakou dobu) a budeme se s tím vším muset nějak srovnávat, i když absolutně netušíme jak!?! Navíc jsme do toho zataženi přímo on-line, ať se věci dějí kdekoliv na světě. Není úniku. Je to tu všude!"

Jak řekl MUDr. Horáček, v tomhle vidí jako psychiatr příčiny extrémního nárůstu duševních poruch v populaci. Úplně nejvíc se ale trefil, když mezi tyto zdroje zahrnul nejpalčivější, i když ne tak často přiznávaný bazální problém: ztrátu vědomí smyslu života. 

Kéž jsou prsty na klávesnici tohoto notebooku vedeny tak, aby následující články měly potenciál přivádět zoufalé, a proto již připravené jedince k odvaze podívat se celistvosti bytí do očí s bezpříčinnou vášní. Zbytek už zajistí vnitřní vedení každého moderního Odyssea ;-). Koneckonců i já si po celou dobu vlastního dobrodružství připadám jako Indiana Jones na výpravě za Svatým Grálem :-).

* generace Y jsou narození 1980 až 1997; generace Z 1998 až 2015; generace Alfa po roce 2015

** Maslowova pyramida